Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 18.02.2009 15:08:26 

STRÁNKA O ITALSKÝCH CHRTÍCÍCH  

STORY

 Pozor čtěte:

Web byl přesunut na novou doménu www.italsky-chrtik.info

Děkuji a doufám že budete navštěvovat i nový web!

Admin a Adina se na Vás těší na novém webu

                

"....Čauky."
"....říkám Čauky,nebo Čus.Prostě Ahoj...Vás zdravím...jo Vás...tam nahoře.To se přece u lidí tak říká,co? Jako pozdrav."
Tak to my ne...
"....říkám že to MY NE! Kdo MY?"
"...no přece MY...PSI!"
Já jsem to ještě neřekla?
CO?
No,že jsem pes..teda psina...vlastně psice.Vy mně teda pletete...fenka.Jo fenečka!
Vážně ne?
Tak já se uvelebím tady do pelíšku a všechno vám to povím.Chcete? TAK JO!

Jmenuji se Adina a jsem holka.Víte,to se tak u lidí říká.Jasně,že nejsem opravdová holka..jsem psí holka,nebo taky slečna.Ale když jsem
se narodila, tak jsem byla psí miminko.Já jsem v tu chvíli ale o tom vůbec nevěděla,že jsem miminko,ani to,že jsem se narodila jako pejsek.Opravdu.Ono se to taky dost špatně rozpozná, protože na rozdíl od lidských miminek se my pejsci rodíme úplně slepý a skoro nic neslyšíme.Počkejte....nemějte strach...ono nám to nezůstane.Prostě jsme takový malý nic a jenom tak kníkáme, a co chvíli nás někdo s láskou olízne takovým velkým, vlhkým jazykem.Naše máma.
Ale to my ještě nevíme,že je to máma, a že to vlhký je jazyk,protože to nevidíme.
Ale cejtíme,že to musí být někdo,kdo nás má rád a stará se o nás.To je asi stejné u nás psů jako u lidí.
Jenže když se narodíte, tak v tý tmě nemáte na nějaký přemýšlení vůbec čas.Jediný co totiž opravdu máte
je hlad.Ale obrovskej.Tak
obrovskej,že byste snědli i hřebíky.Ne, nebojte se.Předně v tý době vůbec jako pes nevíte,že něco jako hřebíky vůbec existuje, a za
druhé: My psi hřebíky stejně nejíme.To se jen tak říká.
Naštěstí vám někdo vrazi do tlamičky takovej čudlík, ze kterého teče náramně sladká dobrota a vy  sajete a sajete a je to ta nejbáječnější
věc ne světě,jenže pak vím ten čudlík někdo vytrhne z pusy a z jedné strany do vás něco tlačí a z druhé jakbysmet.U těch špuntíků s
mlékem je teda tlačenice,to vám řeknu, to se musíte pěkně odrážet tlapičkami,aby jste si vybojovala místo.
Jenže z toho náramného papání i bojování o sladké místo u mámina břicha,kde ty čudlíci,neboli cecíky jsou jste tak uondaní a
unavení,že hnedka usnete.A ani vám nevadí,že přes vaši hlavu má někdo nějaký nohy a kolik jich dohromady je, toho se vůbec
nedopočítáte.

No, a tak to jde, jak vy lidé říkáte: Od vidím do nevidím.Jenže,protože se ty psí miminka narodí slepá,tak u nich je to těch pár dní jenom
to NEVIDÍM.
Ale jednoho rána se vám zničeho nic otevřou oči.A to vám povídám, poprvé vás to pěkně vyleká,že se zase honem schováte do tý
bezpečný tmy,co vás obklopovala předtím.Ale nakonec zvítězí zvědavost a vy pomaloučku otevřete jedno oko a pak i druhý, a když
chcete otevřít další,tak zjistíte,že jich už víc nemáte, ale to nevadí, protože na běžný koukání dvě voči ouplně stačí.
To co vidíte je velikánská hlava,nějaký strašně krásný dámy a vám dojde,že na světě může být jenom jedna taková krásná bytost a to je
vaše máma.A taky že jo.Tak chcete něco říci, ale zapomenete,že vám ty zvuky ještě moc nejdou a tak z vás zazní jenom takový malá
zakničení,což může znamenat ledasco.Ale máma je na tyhle zvuky kabrňák,hnedka nastaví slechy - to jako uši a  vyhodnotí to jako
žádost o toaletní servis.O utření.
A tak otevře pusu (tlamu) a to vás pěkně vyděsí, protože vás napadne,že má možná hlad a chce vás asi sežrat.Ale to naštěstí není
pravda,jen vás pleskne takovým tím vlhkým ručníkem.Jenže VY už vidíte, takže poznáte,že to je ten vlhkej,mokrej jazyk, kterým vás tak
láskyplně umejvala předtím.
A vy se celí rozklepete blahem,jak je to príma,že konečně vidíte svoji báječnou mámu, když v tom vás někdo dloubne do boku,druhej
málem šlápne do voka,zašlapou vás do země,že ani nemůžete dejchat...stojí vám na hlavě a nakonec vás odstrčí stranou.
A vy s hrůzou zjistíte,že na tu jednu mámu nejste sami,že je vás víc.Ale to by nebylo to nejhorší.Nejhorší je,že vás klidně odstrčí od těch sladkej čudlíků,co má máma na břiše a že vás chtějí připravit o to sladké mlíčko.Že vás hladovejch krků je tam víc,než umíte počítat.A
protože to neumíte,tak ani nevíte,že se  tam tísníte čtyři.
A to vám povídám,to vás tak nějak  zdravě naštve,nastartuje a vy si řeknete:
TAK TO TEDY ZASE NE!
A vrhnete se na ty vetřelce,co vás nechtěj pustit k mámě zezadu.Tomu nejbližšímu se zakousnete do zadku,až strachem zaječí a otočí se
a vy se honem kolem něj podsmyknete,odvalíte ho stranou,až s žuchnutím spadne
a obsadíte to uvolněné místo u mámina cecíku, kde
vás už čeká mlíčná dobrota.
A pak jen slastně zavřete oči a sajete a sajete a o toho dalšího zájemce,co bude nejspíš váš sourozenec se ani za mák nezajímáte, když
najednou poprvé zaslechnete lidská hlas :
Hele ta malá tam vzadu..ta se nezdá,ta si svoje místo u mámy určitě vybojuje...
A vy jen vytřeštíte oči, že vám překvapením  cecík vyklouzne z tlamičky,protože jste ještě nikdy lidi neviděla a ani neslyšela jejich hlas.
A od toho dne zjistíte,že váš život už nikdy nebude stejný jako předtím, tam ve tmě, kdy jste cítila jenom teplo,zimu a hlad.A vůni toho
báječného mámina mlíka.
Že svět je barevně přepestrý a že vás bude každý den něčím novým překvapovat.

Tak to jsou moje první vzpomínky na chvíle,kdy jsem se narodila a kdy jsem byla ještě malé,slepé štěně.Tenkrát jsem ještě neměla jméno,
a ti lidští páníčkové mi říkali "ta malá", protože jsem ze svých sourozenců byla nejmenší.Víte,o mámě já budu mluvit jen to nejlepší, ale o
té hordě zpovykanejch harantů, co mě jen kousali a chtěli připravit o dobré místu u mámina břicha,o těch se mi FAKT mluvit nechce.
Tenkrát (Ach to je už tak dávno!) jsem s mámou i ostatníma bydlela na Moravě, nedaleko města Brna.Já jsem tehdy takové věci jako je
město a bydlet vůbec neznala,to jsem jen zaslechla,co si ty lidi povídají mezi sebou.A když máte tak velký uši,jako my psi máme,tak to
leccos zaslechnete.

Jednoho dne se stalo,že přijeli nějací cizí lidé,povídali se s našimi chovateli a  hladili nás a brali nás do rukou,koukali nám na tlapky a na
zoubky.A pak si vzali toho největšího brášku,vyměnili ho za nějaký papírový obrázky a odvezli někam pryč.A řeknu vám,bylo to teda
dost drsný loučení.Asi jako v nějakým smutným americkým filmu.Ale já jsem ještě žádnej film neviděla,tak to nemůžu
posoudit.Každopádně máma naříkala, brácha, co byl vždycky takovej namachrovanej hrdina, se rozbrečel tý nový paní v náručí a my
ostatní se honem běželi schovat, aby nás to nepotkalo taky....
Toho večera si mě náš pan chovatel, vzal  na chvilku na klín, pohladil mě po hlavě a pak mě řekl tu větu,kterou si už budu pamatovat navěky:
"...tak malá...ty se teď budeš jmenovat Adina.Tví noví páníčkové ti už vybrali jméno..."
A já jsem tehdy pochopila,že co se ten den stalo mýmu bráchovi, tak se taky stane mě, že si pro každého z nás někdo přijede a odveze
někam dočista jinam.
A když jsem ten den pozdě v noci usínala,tak jsem si pořád opakovala to svoje nový jméno.A to vám řeknu,byla jsem moc pyšná na to,že
už nějaké jméno mám.A taky jsem se začala těšit na tu svoji novou rodinu,byla jsem zvědavá,co jsou zač a kde asi bydlí.A tak se mi z
toho všeho zamotala hlava,že jsem nakonec usnula.

Víte,ono to je strašně pracný si na to všechno po tom dlouhým čase vzpomenout.Proti tomu takový rozkousání vepřovýho ucha,nebo
rozcupování starý pantofle nic není.Mně třeba utkvělo v paměti,jak nás  stále ubývalo, až jsem nakonec zůstala s mámou sama.Ale co mě docela překvapilo,že to máma začala brát tak nějak sportovně, po pejskovsku.Večer,když jsme šly spát,tak mi povídala, že to tak
mělau nás (u psů) chodí,že to není nic divného a že ona si už ani nepamatuje,kolik měla dohromady dětí. Ale že všichni se dostali do bezva rodin.A já jsem se už nebála, ale naopak jsem se  těšila, že i já se do takový nový BEZVA rodiny taky dostanu.jsem stejně jako moje paní nějaký těžký spaní,pořád jsme se budily,mě se zdály takový příšerný sny,že
mě pořád berou misku s jídlem, a tak jsem pořád po něčem chňapala.Jestli se mojí paní zdálo taky,že jí berou misku to nevím,ale obě
jsme se té první noci moc nevyspaly.Až k ránu paní konečně tvrdě usnula a tak jsem potichu vlezla k ní pod peřinu.Bylo tam teplíčko a
voňavo.Dobře se nám spalo.

To,že ten den bude něčím výjimečný, mne napadlo hned to ráno,co mě paní chovatelová vzala do náruče.
"Tak se s tebou dneska rozloučíme...."
V tu chvíli mi došlo,že si právě tento den pro mě přijedou moji noví páníčkové.Celá jsem se tetelila blahem a představovala jsem si,že v
poledne zastaví před domem slavnostně vyzdobený autobus (co jsme s ním jeli poprvé na očkování za panem doktorem) a z něj vystoupí
tatínek s maminkou a spousta dětí.Mohla by to být i třída z nějaké školy.V ruce budou mít barevné šátky s namalovanou hovězí kostí a
budou s nimi mávat nad hlavou a vykřikovat: Hurá! A Nazdááár!  A Sláva Adině a všichni ti lidičkové utvoří před autobusem slavnostní
špalír a já jím hrdě projdu,od každého si vezmu kousek psího pamlsku a pak se nechám zvednout (protože ty schody budou moc
vysoké) a oni mě odnesou na  sedačku, co bude vypadat jako psí trůn z věnce buřtů, která jsem jednou zahlédla za výlohou místního
uzenářství.

Ale nakonec to byl úplně jinak,ono to asi tak v životě chodí.Pejsek má svoje sny a realita je vo něčem úplně jiným! Odpoledne totiž
nepřijel žádnej autobus, ale takový zelený auto a z něj vystoupily dvě dámy.A jedna z nich, co se ke mně tak měla,ta se mi moc líbila, s
tou jsme si teda hned padla do oka.Ukázalo se, že ta druhá paní byla její kamarádka, co mojí nové paní chtěla pomoci.V takovej důležitej den, to se ani nedivím.
Tak mě moji chovatelé vyměnili za ty papírový obrázky do té nové rodiny a vypadalo to,že obě strany jsou
spokojený.Nová panička mi hned začala říkat Adino a tak jsem ji olízla a místo pozdravu jsem jí taky kousla do ucha, a ona jen tak
legračně vypískla,ale vypadalo to, že se jí to líbí,že jí to nevadí.No a pak už nastal čas na rozloučení,zdálo se mi že jsou všichni trošku
na měkko a dojatí, jen já jsem to nesla statečně.

Aby jste věděli, moje nová panička má samozřejmě rodinu.Tátu a kluka,ale jak jsem pochopila,ti nemohli přijet,protože prý ještě několik
dnů budou na ostrově, co se jmenuje Mallorca.
Řeknu vám,jak si ty dvě paní cestou do Nového domova o tý Mallorce povídaly, hned by se tam taky podívala. Ta kamarádka, mě pak
položila na deku,co byla vzadu na sedadle.Jak dlouho ta cesta trvala, to vám vůbec nepovím. Jednak nemám hodinky a pak takový
abstraktní pojmy jako je čas, nám psům nic neříkají.Ale hlavně jsem si vždycky na chviličku zdřímla.
Dvakrát jsem zastavili ,abych se proběhla.Taky jsem dostala do malé misky vodu.To byl docela dobrý nápad.Ale celej ten den i s tím
odjezdem na mně nakonec nějak dolehl,takže jsem dostala takovej podivnej třes.Nohy mi celý ztuhly a já se skoro nepohnula z místa.Až
vlastně tam na to místě u tý dálnice z Brna do Prahy mě konečně došlo, že už svoji mámu nejspíš nikdy neuvidím, a že tímto dnem mě
začíná úplně nový život.

Poprvé doma.
Bylo to právě chvilku potom,co jsem se probudila na tý dece v našem autě.Moje paninka se otočila dozadu a řekla:
"Tak jsme doma,Adino.Vítej u nás...."
Byla celá rozespalá a tak jsem jenom dvakrát zívla.Ale zato pořádně.
Kolem dokola byly vysoké domy,ale já jsem byla ještě malá,tak mě všechno připadalo takové velké a vysoké.Moje paní nevěděla co dřív a
tak si mě k nám domů odnesla v náručí.
Víte,já jsem si řekla,že ode dneška tomu budu říkat náš domov a náš byt, a tak když mě paninka postavila na zem do té naší
předsíně,tak jsem byla celá zvědavostí rozechvělá a taky jsem po tý dlouhý cestě měla plný bříško...no nebudu to protahovat...prostě
jsem se tam u nás předsíni počurala.Paní zase tak legračně vypískla a vyjekla:
"No Adino!", ale tentokrát to neznělo jako pochvala,ale jako výčitka, a tak jsem zjistila,že asi doma si nebudu moci dovolit všechno,co
můžu dělat venku.
A protože jsem už od mládí zvědavá,tak jsem si to u nás doma všechno pěkně prolezla,prosmejčila a očuchala.Cítila jsem tady úplně nový pachy a vůně.Ale nejvíc to vonělo v kuchyni, a to nejenom proto,že se mi tam právě připravovalo jídlo do nějaký úplně nový misky.
Moje paní přitom pořád něco povídala,ale já jsem (PROMIŇTE) při tom jídle tak hlasitě mlaskala,že jsem ji vlastně vůbec nerozumě co
říká.
Večer si paní lehla do postele,ale nechtěla mě tam pustit, a tak mě pořád hladila na mým pelíšku,co mi připravila vedle jejich postele,až
jsem nakonec usnula.Ale
 

Na letišti.
Pro ostatní pejsky,kteří to nevědí, musím říci že pražské letiště se jmenuje Ruzyně.Proč to tak je,na to se mě neptejte.
Na takovým letišti přistávají a odlétají letadla a jedno takové prej přiveze i moje ostatní páníčky.Toho malého i velkého.Jestli chcete vědět
jak vypadá letadlo,tak to prosím já sloužit nemohu, to mě neukázali.Že se ale už blíží ta chvíle,tak to mě moje paninka prozradila na společné procházce v Šárce.Zazvonil jí totiž telefon (má teda fakt příšernou melodii),chvilku s někým mluvila a když skončila tak povídá:
"Tak Adíku,pojedeme na letiště...naši mi právě volali,že přistáli...."
A já se vám najednou tak strašně natěšila,že už budu mít tu svoji novou rodinu pohromadě,že jsem začala skákat do výšky a moje paní
se začala smát,že prej jsem jako skokan,ale to my psi tak prostě děláme,když se na něco těšíme a máme radost.
Teď mě napadlo,že to u lidí asi bude jinak,oni se spíš usmívají,nebo i smějí, ale neskáčou,teda né všichni. Alespoň moje paní v tu chvíli
určitě neskákala jako já.Ale smála se. To zase nešlo mě! Když jsem se o to pokusila,tak jsem akorát dostala takovou děsnou křeč do
tlamičky.Radši jsem toho nechala.
A pak to šlo ráz na ráz.Paní mě šoupla do auta,někam jsme jeli,pak zase ten telefon,ale pak jsem najednou stáli,někdo dával něco do
kufru a pak se otevřely dveře a dovnitř se hrnul takovej mladej  kluk a za ním se tlačil někdo další, a já jsem se tehdy celá
rozklepala,řekla jsem si: už je to tady, a měla jsem pohromadě celou svojí novou famílii,všechny své páníčky,a bylo to prostě báječné,co
vám mám povídat.Prostě BÁJO a ŽůŽO.No SUPER.Kam se hrabe Pedigree!

Bobkování a loužičky.
Ani by jste nevěřili, co taková důležitá věc,jako je psí loužička může způsobit.Ale abych radši začala od počátku.
My psí holky  děláme loužičky,protože nás tlačí bříško.A ostatní věci kolem nijak neřešíme.To psí kluci a dospělí psi,ty to mají jinak.To
víte,chlapi.Furt by si jen hráli na nějaký dobyvatele a tím učůráváním si značkují svoje území.Já teda fakt nevím,kdo jim to
napovídal.Protože oni samozřejmě žádný svoje území nemají.Třeba u nás v Praze to území patří panu primátorovi Bémovi.Nebo si to
alespoň myslím.A nebo si to myslí ON.
Tak kde jsem to ale přestala? Jo,loužičky.Ve věci loužiček je zajímavé,že lidi k nim přistupují pokaždé jinak.Jednou se z toho vašeho
čůrání radují a podruhé na se na vás mračí.I hrubé slůvko občas padne.Představte si,že můj velkej pán mě dokonce jednou řekl:
"Ty prase...!"
Tak to se mě opravdu dotklo.Jak si takovou pěknou štíhlou chrtí slečnu, může splést s nějakým vepřem.
Ale poměrně rychle jsem zjistila,v čem je ta zakopaná kost.Vlastně pes.Záleží totiž na místě KDE tu loužičku uděláte! Když venku,tak to je
v POHO.Když doma v místnosti...tak to je POHROMA! Alespoň se tak páníčkové tvářej. A tak zpočátku pod vás strkají různý noviny a
papíry.Oni si snad myslí, že se vám bude líp čůrat na fotku pana premiéra,nebo co.Ale už jsme to vyřešili.Chodím teď loužičkovat a
bobkovat na dvorek.

Jó psí bobky, to by mohla být klidně samostatná kapitola.Ale já o tom pohovořím jen krátce...nebudu to prostě nějak rozmazávat.Poradím
vám. Lepší je dělat psí hovínka v přírodě.Někde na čerstvým vzduchu.Nevěříte? Věřte! Když je totiž uděláte někam za sedačku v
obýváku,aby se o tom nevědělo, tak se o tom za chvíli stejně ví.V našem bytě se totiž nic neutají.Hlavně když je tam najednou
nedýchatelně.A je úplně jedno,co jste předtím jedli.FAKT.
Snad ještě jednu věc vám řeknu.Zpočátku,než jsem se naučila co a jak, tak jsem jednou udělal hovínko přímo na koberec do
pokoje.Pěkně před televizi.A radostně jsem běžela za našima,aby se šli na ten můj výtvor podívat.Paní jen zpráskla ruce a povídá:
"Tady leží nějaká tužka..."
Tak to mě teda dostalo.Tužka! Moje paní by si to někdy měla zkusit.Ono někdy vytentonoc obyčejný rovný kakání,co vypadá jako tužka
je docela makačka.Tepve později zvládnete takové kousky,co vypadají jako rohlík,nebo preclík.Ale to musíte bejt pokročilej pes.Takové
artefakty totiž zvládne jenom opravdovej machr,víte?
No myslím,že bych tuto kapitolu o bobkování a loužičkování radši už měla uzavřít! Co myslíte?

Poprvé v lese.
Možná, že o tom nevíte,ale lidi moc rádi někam cestují.Jezdí na výpravy.Hlavně někam do přírody.! A to mají prosím jen dvě nohy,né
čtyři,jako my psí slečny.Ale protože takový dvě nohy víc bolejí,vymysleli si lidi na cestování auta.To je taková plechová,barevná krabice,
do které si vlezete,a ta vás někam odveze.Třeba na výlet.A nebo do lesa.
Že existuje něco jako les, to jsem začala tušit už tehdy na Moravě.Tam jsem poznala strom.Jestli teda chcete vědět,co to bylo za
listnáče,tak to jste opravdu vedle.My psi totiž nechodíme do školy, a tak nemáme přírodopis,kde by nás to všechno naučili.
Strom,to je takový sloup s korunou listí,kolem kterého většina pejsku neprojde bez povšimnutí.No,povšimnutí....počůrání.A les...to je
spousta takových stromů pohromadě.Ale jen některý z nich mají listy.Ty ostaní mají takové malé zelené bodlinky,co se jim říká jehličí.A v
takovým lese to úplně zvláštně voní.Pejsci tam cítí tisíce nejrůznějších pachových stop,které neznají, a tak se nedivte,že jsou z toho celí
rozdovádění.

Jednoho dne,byla to tuším sobota, jsme se i my vydali do lesa.Na houby.To jsem poznala podle toho,že si naši vzali optimisticky velké
košíky.Ale hlavně o to pořád mluvili.Nebyli k zastavení.Malej páníček si nachystal nožík,moje paní mi připnula speciální kurty,co jsem měla naposled,když si mě poprvé přivezla domů.A velkej pán do nich pořád hučel,že teď  rostou všude,že je budou sklízet kosou a další takový ty houbařsky netěšený cancy.Až mě z toho šla hlava kolem.Počkejte, nelekejte se.Mě moje hlava nikam neodpochodovala.To se jenom tak říká...
No a najednou jsme zastavili na takovým plácku, mezi vysokými stromy prosvítalo modrá nebe a les krásně voněl. Naši mě připnuli na
vodítko a táhli mě někam do mlází a do houštin,lezli po kolenou mechem a když uviděli houbu,tak radostně zaúpěli.A protože těch hub
tam rostlo opravdu hodně, tak obdivně vykřikovali skoro pořád.No prostě se chovali jako blázni,jako by utekli odněkud z útulku a já jsem
byla ráda,že tam kolem nejsou jiný lidi,protože bych se za ně snad i styděla.Malej páníček mi pořád strkal nějaký hříbky před tlamičku a
říkal: hledej a čuchej...a já jsem z toho byla celá zmatená,že sem nevěděla,co po mě vlastně chce.Já totiž nejsem žádný stopovací
pes.Ale nakonec jsem opravdu nějaký houby našla,ale už jsem nevěděla,že je mám jenom najít, a že je nemám jíst!.A tak se po lese
ozývalo od malého páníčka:
"Adina žere sameťáky...Adina žere sameťáky...",.jako by to byla ta největší legrace pod sluncem.
Ale vám to můžu říci.Taková čerstvá houba se třeba s  mrkví vážně nedá vůbec srovnat.Je to docela humus.Co na tom ty lidi viděj,to fakt
nevím!
On vám možná les tak jako mě připadal krásnej ,ale on může být taky pěkně zákeřnej.
To naši už měli skoro plný košíky, a tak mě paninka předala malýmu páníčkovi.Ten mě vedl na řemínku a pořád jsme se nějak do toho
vodítka zamotávali.On chtěl jít dál,ale já jsem na zemi v trávě právě zahlídla takovou malou hnědou bzučivku.Nevím co mě to popadlo,jestli
jsem si chtěla hrát,nebo co,prostě jsem do ní tlapkou jen tak zlehka strčila.
No tak dobře.
Šlápla jsem na ni, ale né schválně.Bylo to omylem! A pak se to stalo.Ono to jen tak bzíklo a najednou mě něco do tý mojí tlapičky
raflo.Bodlo.Štíplo, až jsem zaúpěla.Pálilo a bolelo to jako čert.Začala jsem naříkat.Bylo to vážně k nevydržení.
"Proč tak Adina naříká", ptal se velkej pán
"Já nevím,něco má s tlapkou", odpověděl malej.
"Nešlápl si jí na nohu?"
"Ne...opravdu!"
A já mezitím naříkala,slzy bolesti se mi draly do očí, a nožku jsem ani nemohla položit na zem.Stáli tam kolem mě,pak mě opatrně někdo
vzal do rukou,ale já jsem sebou cukala.Bolestí i strachem.Paninka se nade mnou naklonila a opatrně mě vzala za tlapku.
"No jasně...má tam žihadlo", řekla, a pak mě tý strašlivý bolesti trošku zbavila.Nesla mě v náručí celou cestu skoro až zpátky k autu.Ale
tam mě položila na zem a já jsem úplně zapomněla,že ještě před chvíli jsem nemohla ani chodit.
Takže mám pro vás na závěr jednu radu: (jak říká v televizi  jedna korpulentní paní) - Do lesa chodit je skutek zdravý, však šlapat na
včely se nevyplatí.
 
Poprvé v parku.
Park,to je vlastně takové místo ve městě,které jeho obyvatelstvu nahrazuje les.Chodí si tam odpočinout, projet na kole nebo povozit
kočárky s lidskými mláďaty.Taky tam chodíme my pejskové,abychom provětrali naše páníčky,co by nejraději tleli pořád doma a nikam
nechodili.Většinou si je vedeme za sebou na tom vodítku,které máme proto,aby nám neutekli.Možná vás napadne otázka,proč by nám ti
páníčkové chtěli utéci? Tak to vám tedy hned povím!
Na světě je totiž strašně moc různejch psů,hafanů,ňafíčkú,feneček,mazlíků a pejsáčků.Některé z nich (a tím myslím hlavně nás psí
slečny) jsou už od pohledu milé a krásné.Ale co si budeme namlouvat...on se každej pes..nebo psí rasa taky nepovede.A tak v takovým
parku můžete narazit na pěkný zjevy.A to vám povím, někdy jsem docela ráda,že my chrtíci jsem nejenom úžasně krásní,ale i rychlí. Že
většině psů frnknem před nosem.A ani se nezadejcháme.Prostě zívačka.
To když potkáte takovou obludu jako je prasopes pitbul,nebo chodící hrouda masa - mastif, tak je vám už od pohledu pěkně zle.Já
vím,někteří hafani za to nemůžou.Třeba takovej kolohnát - německá doga,nebo ten zraněnej,co narazil do betonový zdi a zůstalo mu
to.Jo...boxera jsem měla na mysli.Tam je vám jich někdy až líto.Ale vy jste pes,vy ten příšernej pohled na ty kreatury vydržíte! Ale co vaši
páníčkové? Neublíží jím to? Nevyděsí se? Nezačnou z toho šoku koktat,když spatří takovýho štětináče,takovou bezprizorní pouliční
směsku?  Tak proto si je mi pejsci vodíme na vodítku.Aby nezpanikařili a někam nám v hrůze hrůzoucí neutekli.A jestli vám snad někdo
bude povídat něco jiného, tak mu nevěřte.Lidé toho napovídaj....


 

   Psí přepadovka

 

Právě sedím u počítače a brouzdám po internetu a najednou koukám  vedle sebe a Adina nikde, připadalo mi to v tu chvíli normální a tak se koukám pod stůl.Tam občas zaleze, ale tam nic, na křesle se otočim ke svýmu pracovnímu stolu a tam taky nic, tak vstanu  a jdu se kouknout za křeslo a tam taky nic. Tak jdu doprostřed pokoje a zavolám Adino ke mně a poplácám si třikrát na stehno a ono nic. Řeknu si, asi bude v obýváku a  tak tam jdu.  Koukám kolem pohovky a pod  konferenční stolek a nic! Tak se kouknu pod jídelní stůl a zavolám Adino ke mně a hádejte co?  Ono nic. Tak znuděně jdu do předsíně a kuchyňského kouta a tam také nic a tak s představou že jinde nemůže být,  jdu do koupelny(tam má Adina zatím pelíšek) a zvolám: „Adino ke mně“,  ale co se asi ozvalo? Nic. Tak se vracím celý vystrašený do obýváku. Náhodou se otočím dozadu a Adina vyskočí zpoza koše a zaštěká raf,raf. Mohla by dělat psí přepadovku ,hotový JAMES DOG!!!

                                           

 

DALŠÍ PŘÍBĚHY DODÁM PŘÍŠTĚ.  VAŠE ADINA

STORY    
TOPlist
 Vytvořeno službou WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek